19. 3. Josef

Zítra: Světlana
Drobečková navigace

Úvod > Život v obci > Historie a kultura

Historie a kultura

Historie obce Branky

Po prvé jmenovány jsou Bránky, a to jako "nová ves", r.1270. Tehdy biskup Bruno, by odměnil "věrné a ochotné služby" svého vojína Alberta, udělil Kateřině, pozůstalé po něm vdově, za souhlasu kapitoly olomucké lénem "Komárovice, novou ves Bránky (Branech) s mlýnem, Babice s mlýnem, Tučapy, Pacetluky, dva mlýny okolo Kelče a osm dvorů", a to tak, aby je také "synové její, ale nikoli dcery, držeti mohli se vší činží, desátky, soudním právem a všemi důchody;" za to však měla dávati kanovníkům olomuckým každoročně "z každého lánu míru pšenice" jako jiní manové.
BrunoMohla však již před založením vesnice v těchto místech nějaká hlídka vojenská býti, jako bývaly ,,brány zemské" na hlavních cestách ze země do ciziny. Prostírají se Bránky v údolí na úrodnou Hanou vedoucím; snad původně tudy někde šly i hranice mezi Moravou, Polskem a Uhrami. Mohla tedy též v těchto místech "brána zemská" býti; trať "Bránské" - nikoli Bránecké - zdá se tomu nasvědčovati.
Muž Kateřinin Albert Stanghe, rodem z Pruska, přišel snad hned s biskupem Brunem na Moravu. Jeho bratr Theodorik Stanghe byl maršálkem biskupa Bruna a obdržel r. 1277 Branekesdorf u Blanska. Theodorik, syn Albertův, zdědil po otci Bránky; synové jeho zúčastnili se r.1307 sporu proti biskupu Janu.

R. 1349 jmenuje se Vilk (Vlk) z Bránek; Alžběta, choť jeho, darovala mu 60 hř. věna svého, jež měla zapsáno na Dobromilicích.

R. 1356 vyskytuje se Alšík (Aleš - Alexius) z Bránek (de Branyk), kdy jej před soud poháněli Stach z Komárna a Ctibor ze Sazan, dvoru to u Kelče; nedostavil se k žádnému roku (stání) stanovenému a tudíž při třetím roku manský soud prohlásil, že Stach a Ctibor ,,obdrželi", to jest za pravdu jim dáno. Alšík pak že podlehl; ale oč běželo, se nepraví.

R. 1364 jmenuje se Janek z Bránek; pohnal před soud manský Jana ze Srbec (Třebetic?), asi držitele Meziříčí.

R. 1367 jmenuje se Jindřich z Bránek, jehož žaloval Bareš z Bystřice o 10 hř. gr. R. 1372 žalován je tentýž Baršík z Bránek židovskými věřiteli o 4 hř. kapitálu a přibylé úroky, jež jim soud manský přiřkl; obdrželi vše.

R. 1375 držel Bránky pan Ronovec; r. 1 376 držel i Komárovice.

R. 1381 jmenuje se sice Štěpán z Bránek, ale sluje též Štěpánem z Czuchlaru, ale brzy na to r. 1385 Janec z Bránek, jehož vdova prodala věno své Lídkovi z Choryně.

R. 1390 pohnán byl týž Jan, syn p. Jindřicha z Arnoltovic, ze statku Bránek a co by k němu náleželo.

R. však 1392 odevzdává Jindřich z Arnoltovic, jinak z Bělé, s Meziříčím a hradem Arnoltovicemi také Bránky a dvůr, k dědině Bránkám náležející, biskupu Mikuláši.

R. 1392 držel Bránky neb měl nějaký podíl na nich i Vencúš z Pavlovic; byl totiž žalován o 13 hř. ze zboží Bránek a Němetic.

Ale r.1394 opět spatřujeme Bránky v držení Jana z Bělé; nebo v lenních knihách zřejmě psáno: "Jan, syn p. Jindřicha z Bělé, má celé zboží Bránky". Jan též věno své manželky Margarety na Bránkách pojistil. Týž Jan držel Bránky s Budslavem (Rudslav? jako trať Ruclav?) z Roštění, svým švakrem, jenž též Budslavem z Bránek slul.
Osud vdovy po Budslavovi ukazuje, jaké trpkosti někdy snášeti musí žena po smrti muže, církevně jí oddaného, nemluvě o matkách církevně neoddaných. Již r. 1398 žaloval Jan švakra Budslava, že mu svršky (obilí) na obou dvorech bráneckých ujal. Prve než byla pře skončena, zemřel Budslav a Kačně, vdově po něm, a dětem jejím, Janu a Bohuši, bylo se souditi s Václavem z Wolfsberka. Teprve r. 1406 manský soud ve při té nalezl, že Václav z Wolfsberka nikdy paní Budslavové překážeti nesmí na jejím panství.
Na to asi připadlo léno zpět na biskupství. R. totiž 1400 biskup Jan vykázal svému příbuznému Jakešovi z Klatov lénem 5 hř. činže na Bránkách. R. 1403 je Jindřich z Příluk o zboží v Bránkách žalován; nazýván byl též Jindřichem z Bránek, kdež také sídlel.
Týž dal r. 1412 v Bránkách manželce své Kateřině pojistiti věno 50 hř. na 4 lánech tamějších. R. 1413 složil novému biskupu Václavovi přísahu věrnosti přijav manství Bránky a dvůr Dvořiště.
R. 1435 přijal Mikuláš z Příluk, zvaný Bránecký, zboží Bránky a alodiální (svobodný) dvůr nad nimi v léno z rukou bisk. Pavla z Miličína, téhož roku je však za souhlasu biskupova prodal Janu Tlačisvětovi z Kornic. Jan Tlačisvět přijal r.1435 i Choryň v léno.
R.1448 vzdává se Jindřich z Bystřice léna Bránek a dvoru před Kelčí (Lapače?) a obdržel je Jan Měřička z Těškovic. Týž je držel do r. 1460, kdy sliboval za ně věrnost biskupu Protasovi z Bozkovic. Téhož dne však je prodal Klementovi ze Simře u Soběchleb, jenž ihned slib skládal jak za Bránky, tak i za dvůr alodní před Kelčí; nazýván byl odtud Klementem ze Simře a Bránek, tak r.1480.
R. 1532 patřilo manství Bránecké bratřím Jiřímu a Janovi Bráneckým z Dětmarovic; r.1546 Janu Obešlíkovi z Lipultovic. Na to drželi Bránky Žernovští z Žeranovic, jimž i Skalička manstvím náležela. Z nich Jan Žernovský z Žeranovic (z Žernoví) pohřben byl r. 1585 v Meziříčí v kapli hřbitovní nejsv. Trojice, jím snad založené. Ač nebyli Žernovští rodem a majetkem rovni Bernardu z Žerotína, přece asi družně s nimi obcoval; Jetřicha z Žernavy a na Skaličce zve r. 1596 s jinými vladyky na rozsouzení pře mezi Meziříčany a Krásnem. R. 1608 žádá Ctibor Žernovský z Žeranovic, aby jeho "poddanému v Bránkách" dluh byl zaplacen z jednoho gruntu v Jasenici Valašské.

Mezi povstalci proti zákonitému králi Ferdinandovi II. uvedeni jsou z rodu toho: Viktorin Žernovský, Ctibor Žernovský, nepochybně prve zmíněný držitel Bránek, a Bernard Žeranovský, jemuž patřilo manství Skalička a jiní Žernovští více méně vinní.
Ctibor Žernovský byl jedním z komisařů, kteří měli prodávati statky duchovní, odňaté církvi katolické. O něm se poznamenává, že vyjel po bitvě na Bílé hoře ze země a k nepříteli se připojil; tak ovšem, toužil-li také on po zboží církevním, i své manství Bránky ztratil. - Viktorin Žernovský smrtí svou ušel trestu. - Bernardovi Žeranovskému vzata byla za trest Skalička, jež připadla komoře královské.

Válkou 30-ti letou však i poddaní bránečtí velice utrpěli. Selské grunty zpustly. V letech 1656 - 76 bylo v Bránkách jen 14 domů osedlých, ale ještě 24 starých pustých a mimo ně 8 nově pustých. Z těchto nově pustých držitelé asi zběhli, nemohouce povinností panských zbývati a pole své náležitě vzdělávati. Nebyly pak takové usedlosti již "selskými" grunty zvány, nýbrž sluly jen podsedky a čtvrtlány.

Jako Skalička byly asi též Bránky po soudu nad povstalci ujaty pro komoru královskou. R.1626 uvádí se držitelem Bránek František Zden. Lev z Rožmitálu, jenž v kraji našem také Skaličku držel. Vdova po něm, Kateřina Lvova z Rožmitálu, prodala r. 1634 tvrz Skaličku a ves Bránky s 2 dvory svému bratru Vil. Ot. z Ullersdorfu na Němčí. Ježto se mluví toliko o tvrzi na Skaličce, jež byla pak i sídlem pánů z Ullersdorfu, zaniklo asi panské sídlo v Bránkách, po němž mnozí manové se jmenovali, hned počátkem války 30-ti leté. Krištof Vil. z Němčí, jenž již r. 1677 byl pánem na Skaličce a v Bránkách odprodal r.1701 tyto Frant. Erasmovi Locknerovi z Lockenau za 13 000 zl.

Nový držitel Bránek, oddaný s Magd. Vratislavskou z Mitrovic, vystavěl asi nové sídlo panské v Bránkách; jeho syn Maximilian Lockenau prodal Bránky r. 1746 Filipu Jos. svob. p. Wipplerovi z Ušic. - Za jeho nástupcův Amanda a Otona Wipplerů založena nová listovní kniha r.1795 po prodeji poddanských gruntů do vlastnictví.- R. 1807 byly Bránky prodány Janu hr. Troyerovi; byl řadu let přísedícím zem. výboru; utrpěl mnoho pohromami, takže choť jeho větší část věna svého na záchranu cti jeho obětovala. R. 1848 Ferdinand hr. Troyer prodal je hr. Bedřichu Erlachovi a tento r. 1852 je prodal za 54 000 zl. k. m. Karlovi Noë ryt. z Nordberku.
Od něho koupil Bránky r. 1855 Heřman svob. pán z Pillerstorfu, president zemské vlády v Opavě, s chotí svou Adolfínou Johannou, roz. Kleinovou z Wiesenbergu, k čemuž svolil tehdejší lenní pán kn.-arcib. Bedřich z Fürstenbergu.

R. 1872 byly také Bránky vymaněny z lenního svazku zapravením případného obnosu arcibiskupu olomuckému. - R. 1886 byl do zemských desk jako majitel Bránek zapsán Dr. Hans Huber, advokát, choť baronky Pillerstorfovny, jenž je koupil za 120 000 zl. r. m.; týž přestavěl zámek. - Po něm do desk zemských zapsán byl majetníkem Jan Weigel, továrník v Přerově, koupiv je r.1910 za 500 000 K.

Z posledních dob známy jsou následující pohromy:

roku 1832 - 36 zemřelo 30 osob na choleru, r. 1848 zemřelo 50 osob tyfem z hladu. Na podobnou asi pohromu, nejspíše na mor, v neznámých nám dobách, upomíná skupina chalup a trať na Hrobiskách. Dle jiných je zde pochováno mnoho padlých vojínů, také v době nám nepovědomé, snad prý Švédů. - R. 1880 byl záhubný vichor na jaře, 18. srpna povodeň; r. 1887 uhodil blesk a poškodil kostel, na to věž i kostel opatřeny hromosvodem.

 

Dějiny školství

škola

Český národ má dlouhodobou tradici od osídlení území praotcem Čechem až po vznik státu. Měl mnoho chrabrých králů, udatných bojovníků za vlast i práva lidu, učenlivých a moudrých občanů, ale vzdělanosti se dostávalo jen vyvoleným. Ne jiná byla situace v naší obci, která byla založena podle zápisu biskupství olomouckého biskupem Brunem v roce 1270, nomen villam Branek.

V těchto dobách uměli číst a psát jen někteří šlechtici a hlavně jejich písaři, díky jim se nám zachovaly mnohé údaje, a to ještě většinou v jazyce cizím našemu lidu, v latině, nebo němčině. Podle dochovaných záznamů i lidové tradice, školství v naší obci až do roku 1780 neexistovalo. Nebyla škola, nebyli učitelé. Koncem druhé poloviny 18. století učila děti místních sedláků číst a psát neznámá paní, a to jen v zimních měsících. Za vyučování platili rodiče dětí této paní naturáliemi, většinou luštěninami a palivovým dřívím. Takovéto školní vyučování se udrželo až do roku 1780, kdy dekretem císařsko-královského mocnářství ve Vídni bylo rozhodnuto a obcím doporučeno, zřizovati školy, a to ve městech i na vesnicích. Osoby, které se chtějí věnovati vyučování - kantořině, musí složiti zkoušky před krajským školním komisařem ze čtení a psaní. Postupně, jak byly v obcích a městech školy zřizovány, byly mnohé obce k těmto již postaveným školám "přiškolovány". Ke škole v naší obci tak byla přiškolena obec Police a Oznice.

První škola v Brankách byla postavena v roce 1780, v místech kde dnes stojí dům č. p. 66 Borovičkovi. Školu postavil Obecní úřad, budova byla dřevěná, měla dvě místnosti. Jedna větší sloužila za třídu, měla 1 lavici na sezení, nikoliv pro psaní. Druhá menší místnost byla bytem pro učitele, jimž byl pan Antonín Čáp. Podle vybavení školy lze souditi, že ve škole se učilo převážně čtení a něco málo psaní na kolenou na břidličné tabulky. Školní docházka nebyla povinná, děti docházely do školy v době, kdy nemusely pomáhati rodičům při polních pracích a pasení dobytka. Plat prvního učitele Ant. Čápa byl 47 zl., 7 krejc. a 4 sáhy palivového dříví. Po 10ti-letém vyučování byla škola pro děti již nedostatečná a Obec Branky pronajala dům č.17. Zde byla velká místnost s 5 lavicemi upravenými pro sezení i psaní. V tomto domě se vyučovalo 25 let, od roku 1790 až do roku 1815.

Dětí navštěvujících školu stále přibývalo a proto Obecní zastupitelstvo rozhodlo postaviti školu novou, větší. To se podařilo za přispění barona Pillersdorfa částkou 1200 zlatých a podpory náboženského fondu. Do nové školy byl dosazen druhý učitel pan Augustin Slámečka a při dostatku dětí se vyučovalo na směny, dopoledne a odpoledne.
Škola Branky.jpg
V roce 1874 byla zděná budova školy rozšířena o další třídu a do školy přichází nový učitel pan Josef Lang z Holešova a je jmenován nadučitelem. To je dnešní tvář části školy, jak ji známe s vchodem od kříže od kostela, jednoposchoďová budova. Do této školy chodilo v roce 1870 155 žáků a učitelé učili až dlouho do večerních hodin.

Ani rozšířená škola nestačila pojmouti všechno žactvo, které ji chtělo navštěvovati, i když mělo úlevy při jarních a podzimních pracích na poli a výpomoci rodičům při sklizni. Průměrný počet žáků byl stále kolem 150 až 160 dětí. Obecní zastupitelstvo v Brankách proto v roce 1921 rozhodlo školu opětovně rozšířiti a přistavěti tak, aby stačila pro všechny žáky. Lang.jpgS pracemi na výstavbě se započalo v červnu 1922, tak aby školní rok 1923/24 mohl být započat v nové budově. Stavební práce prováděla firma Alois Sedlář, stavitel z Valašského Meziříčí. Současně prováděla tato firma i přestavbu mlýna v Brankách. Více se pracovalo na přestavbě mlýna než na škole a bylo nebezpečí, že termín dostavby nebude dodržen. Díky přísnému dozoru pana stavitele byly práce včas provedeny a l. září 1923 nastupovalo slavnostně do nové školy 160 dětí. Správcem školy a řídícím učitelem byl pan J. Gillar a učitelé pan Ant. Weingart a Jan Bátrla. p. Gillar.jpgV nové škole se značně zlepšila návštěvnost dětí a bylo dostatek prostoru. Dík porozumění Obecního úřadu a iniciativě pana starosty Alberta Günthera byla škola vybavena moderními lavicemi a školní rada vybavila školní knihovnu a zakoupila tělocvičné nářadí. Mimo to darovala Kčs 400,- na školní pomůcky pro chudé žáky. V nové škole se dobře učilo žákům i učitelům. Třídy byly světlé a čisté, učitelé na dobré úrovni a zapálení pro věc. Žákům se věnovali při vyučování i mimo něj, protože bydleli v obci.

Rok 1924 byl pro školu významný několika událostmi. 25 června 1924 se děti účastnily vítání prvého presidenta Dr. T. G. Masaryka na náměstí ve Val. Meziříčí. "Děti viděly svého presidenta". V tomto roce se zřizuje pro děvčata školní kuchyně pro přípravu vaření a vyučování ručním pracem. Kuchyně je plně vybavena nádobím a pro šití zakoupen šicí stroj. Vyučování zajišťují specialisované učitelky. Aby se dodržovala jednotná vyučovací doba byl ve škole zřízen el. zvonek. V tomto roce odchází ze zdravotních důvodů do penze pan řídící Jakub Gillar a nastupuje do školy učitelka Josefa Filipová později Bátrlová.školní rok 27-28

V roce 1928 projíždí obcí 24. června autem president Dr. T. G. Masaryk a školní mládež i členové Obecního zastupitelstva mu připravili náležité uvítání. Školní děti mávaly praporky při hlavní silnici. V zimě 1928/29 panovaly veliké mrazy a spousty sněhu. Mrazivé počasí vyvrcholilo v únoru 1929, kdy teploty klesaly pod -40°C. Školní třídy nešlo vytopit, teplota ve třídách byla jen 8°C a vyučování bylo z těchto důvodů od 15/2 do 28/2 přerušeno a dětem uděleny zimní prázdniny.

V roce 1937 organizují učitelé školy pietní akt k úmrtí prvého presidenta Dr. T. G. Masaryka na vzpomínkovém večeru s občany. Válečná léta 1939 až 1945 neproběhla bez následků v naší škole. Učitelé se snažili i přes německý nátlak udržeti v dětech duch vlastenectví, pořádali s dětmi besídky, divadelní představení, mikulášské nadílky. Politickému dění se stranili. Zvůli okupantů se však nevyhnuli. Dne 8. dubna 1941 byli zatčeni učitelé Jan Bátrla a Josef Tomšík a uvězněni v koncentračním táboře. O rok později byl zatčen i místní farář pan František Matýsek. Během válečných let byli učitelé přeřazováni na nucené práce ve zbrojním průmyslu a na školách docházelo ke slučování tříd pro nedostatek vyučujících. V naší škole se v roce 1940 snížil počet tříd z 5-ti na 3 třídy a v roce 1942 dokonce na 2 třídy. V tomto roce navštěvovalo školu 99 žáků.
AZŠ 1946-1947 deti s učitelem Batrlou  160526125444_0005.jpg
Poslední válečný rok 1944/45 byl mimořádně zvláštní a to tím, že se učilo s velkými přestávkami a prolukami. Poslední dva učitelé pan Dungel a Bayer nasazeni na práce do Zbrojovky ve Vsetíně a vyučování začalo až v říjnu, kdy nastoupil pan Viktor Martínek. Tento učitel pak vyučoval 2 třídy tak, že vyučoval jen 3 hodiny a to do 9. ledna 1945. V lednu byli do školy nastěhováni tak zvaní "Zákopníci", občané kteří prováděli v okolí obce obrané zákopy a zátarasy. Aby se výuka vůbec nezanedbávala, dostávaly děti 2x týdně domácí úkoly v pohostinství pana Velikovského v sále a zadanou látku si probíraly doma samovzděláváním. Koncem dubna "Zákopníci" odešli, jelikož se blížila fronta a do školy se nastěhovaly oddíly německé armády. Po přechodu fronty a osvobození obce dne 6. května Sovětskou armádou se skupina vojáků usídlila ve škole, kde zůstali až do 20. května 1945. Po vyčištění školy od slámy a jiných nečistot a po sesbírání munice a ručních granátů v jejím okolí se započalo dne 22. května s výukou ve 3 třídách. Vyučování zahájili navrátivší se učitelé Jan Bátrla a Josef Tomšík a paní učitelka Doláková.

Vzhledem k nepravidelnosti ve vyučování a prolukám v návštěvnosti byl školní rok 1944/45 prodloužen a vyučování ukončeno dne 19. července 1945. V roce 1945 l. 9. nastupuje do prvního poválečného ročníku školy 92 žáků do 3 tříd.

Až do šedesátých let se počet žáků navštěvujících školu pohyboval kolem 90 - 100 dětí ročně. Dokonce v roce 1963 navštěvovalo školu 114 dětí v 5-ti postupných ročnících, ve 4 třídách. Po těchto létech začal počet dětí velmi klesat a v roce 1990 dosáhl vrcholu. Školu navštěvuje jen 28 dětí. Ve školním roce 1993/94 je ve 2 třídách a 4. postupných ročnících 34 dětí.

V roce 1947 je potřeba připomenout odchod učitele Josefa Tomšíka do školy do Veselé a nástup paní učitelky Švábové roz. Kočárové. V roce 1949 umírá bývalý učitel Ant. Weingart a školní děti se s bývalým panem řídícím důstojně rozloučily účastí na pohřbu. V roce 1953 nastupuje do školy jako ředitel Oldřich Žlebčík, který vedl děti k zájmu o pěstování rostlin a zahrádkaření. Děti z 5. postupného ročníku chodily sbírat mandelinku i brambory na místní JZD.

V roce 1958 byla zřízena v budově Místního národního výboru Mateřská školka s celodenním provozem. Od roku 1960 dostávají děti ve školách učebnice a některé školní pomůcky zdarma. Náklady hradí stát.
AZŠ 1967 asi - konec sedesatych let - nedatovano pan. řed. Hradil.jpgOd roku 1963 a nástupu ředitele Rostislava Hradila dochází ve škole k modernizaci zařízení i výuky. V roce 1958 byl do celé budovy zaveden vodovod, olejové podlahy nahrazeny parketami. V roce 1963 byl postaven nový septik, přestavěny WC. Provedena výměna lavic za stolky a židle, zakoupen magnetofon a diaprojektor a obnoveno rozhlasové zařízení v celé škole.
V roce 1970 doznala celá budova celkové opravy. Provedena oprava komínů, hromosvodů, plechové krytiny, výměny oken a nástřik fasády, nová el. instalace.

Odchodem ředitele Rostislava Hradila do Loučky 1984 nastupuje ve zdejší škole vláda žen.

Ředitelkou se stává paní Vědunka Konečná a po 5ti-letém působení ji vystřídala další žena paní ředitelka Kateřiňáková od roku 1990. Za jejího působení dochází k celkové přestavbě školy. V březnu se škola přestěhovala do budovy Mateřské školky, kde se vyučuje ve dvou třídách dík malému počtu žáků - 33.
Zařízení školy je uloženo v bývalém Kině, v budově č. 17 a ve sklepích Mateřské školky. Stavební náklad přestavby školy činí 5,5 mil Kč. Návrh projektu přestavby školy a realizaci provádí firma VM Real (dříve Stavební podnik) Valašské Meziříčí. Rekonstrukce budovy byla nutná pro sníženou únosnost stropních a střešních trámů hnilobou. Kapacita upravené školy je počítána pro 90 -100 dětí ve tří třídách. Při slavnostním otevření školy byla uložena ve zdi v přízemí Pamětní listina v kovovém tubusu-schránce, spolu s platnými penězi roku 1993.


 

Duchovní vzdělání

Než byla lokalie v Bránkách zařízena, byla osada tato přifařena do Kelče. R. 1784 bylo ustanoveno zříditi náboženským fondem v Bránkách vlastní duchovní správu. Ježto pak dříve kostel a byt pro duchovního stavěti bylo, jmenován byl teprve r. 1787 bývalý dominikánský mnich Eliáš Heinrich kurátem; kostel byl téhož roku službám Božím zasvěcen, ale budova farní teprve r. 1791 dokonána.

kostel Fara


Oznice, přifařená dosud do Pržna, a Police, přifařené do Loučky, byly přiděleny k Bránkám r.1794. Žádáno bylo sice již r.1799, aby lokalie bránecká povýšena byla na faru, ale teprve r.1843 se tak stalo; ač pak již r. 1799 pro Bránky povolen byl kooperator, byl první teprve r. 1846 ustanoven. 

Kostel je klenutý; zasvěcen je Neposkvrněnému Početí. Měl původně toliko hlavní oltář; 2 boční byly později zřízeny. V letech 1849 - 52 byly všechny 3 obnoveny ze sbírek, jež zařídil tehdejší kooperator Václav Rybka, jenž vůbec o kostel velmi se zasloužil, darovav mu r. 1853 pět mešních rouch; týž založil mešní nadaci obnosem 450 zl. r. m. a nadaci pro chudé farnosti Bránek obnosem 1000 zl. r. m. Kostel míval do r.1853 toliko zvon o 40 librách. Nyní jsou zvony 3. pomník

Kaple na hřbitově s hrobkou Pillerstorffů byla r. 1881 vystavěna. - Kříže: u kostela nákladem všech tří obcí postaven kamenný kříž r. 1850; uprostřed vesnice nákladem Bránek r. 1877 a misijní před kostelem z r.1904. - Sochy: sv. Jana Nepomuckého před kostelem, postavená r.1734 od Max. Locknera z Lokenav. Sochy sv. Františka z Assisi a Antonína Paduánského r. 1887 byly pro sešlost u zdi kostelní pochovány. "Na Rybníkách" bývala též socha sv. Jana Nep. Socha na Mlýniskách blahoslav. Jana Sarkandra bývala dobrodinci opatrována. Neschází ve farnosti ani obrázků, jež připomínají buď zahynutí, buď vysvobození z neštěstí.
První kurát E. Heinrich zemřel r. 1792; z následujících kurátů nejdéle působili: Ambrož Schorm, bývalý augustinián, do r. 1800, Pavel Minář 1813 -1830 a Fr. Vlk 1830 -1845. - Prvním farářem byl Václav Zahradník; po něm následovali r. 1854 Ignác Zindler (zem. 1861 ) a Jan Mrázek (zem. 1866). Po nich nastoupil Fr. Jelínek, nar. 1834 v Tvarožné Lhotě. Působiv prve v pěti farnostech na Valašsku ustanoven byl r. 1867 farářem v Bránkách; zde obdržel řád rytíře Božího hrobu; povýšen byl na děkana, pak na arcikněze a vyznamenán zlatým záslužným křížem s korunou; zemřel l. října 1901. Za něho pořízen pro hlavní oltář obraz Neposkvrněného početí, malovaný mistrem Šichanem v Brně.

Po něm nastoupil Alois Žáček do r.1907, kdy na faru uveden Jos. Chytil.

Webové stránky Římskokatolické farnosti Branky

Min. kultury

Zl. kraj

Znak a prapor

Osada Branky byla založena krátce před rokem 1270. Toho roku udělil olomoucký biskup Bruno ze Schaumburgu "novou ves" Branky Kateřině, vdově po svém služebníku Albertovi Stangemu za jeho někdejší věrné služby. Vesnice náležela k lennímu zboží olomouckých biskupů v Komárovicích. Pro svou odlehlost se tam však záhy vytvořil samostatný statek v držení biskupských manů. Psali se také "z Branek" a sídlili na tvrzi (přip. ještě v r. 1546), stávající buď v místech dnešního starého zámku, nebo východně od něj, v poloze "Kopec". Někdy v polovině osmnáctého století, za rytířů Locknerů z Lockenau (1701 - 46), nahradil starou tvrz nevelký barokní zámek. Statek i zámek pak často střídaly majitele (baroni Wipplarové, hrabata Troyerové, hrabě Erlach, baroni Pillersdorfové). V r. 1872 byly z lenního svazku vymaněny a v r. 1886 je koupil advokát dr. Huber. Ještě koncem 80. let 19. století dal nový majitel vystavět nedaleko starého sídla nové, v podobě rozlehlé pseudobarokní vily s několika štíty a okrouhlou věží. Starý zámek byl přeměněn v kanceláře, správním účelům slouží dodnes.

Za Wipplarů z Ušic (r. 1787) byl v obci zbudován farní kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. K hodnotným památkám náleží i budova fary a socha sv. Jana Nepomuckého před kostelem, pořízená v r. 1734 nákladem rytíře Maxmiliána Antonína Locknera (podstavec plastiky zdobí erb, získaný otcem donátora, Františkem Erasmem Locknerem teprve v r. 1697).

Autor návrhů obecních symbolů Branek neměl k dispozici závažnějších sfragistických dokladů (známa je jen pečeť s motivem radlice), a tak materiál poskytla bohatá historie osady. Základní figurou v návrzích znaku i praporu obce je věž s cimbuřím a prolomenou hrotitou branou, symbolizující někdejší existenci bránecké tvrze, brána je navíc "mluvícím znamením". Dobu založení vesnice připomíná půl heroldské figury zv. "kopřivový list", jakou nosil ve svém rodovém erbu olomoucký biskup Bruno ze Schamburgu. Symbolika doprovodných lilií je dvojí. Dvě stříbrné, výše umístěné, jsou atributem Panny Marie (bílá barva - v heraldice stříbrná - symbolizuje čistotu a nevinnost a koresponduje tak s patrociniem bráneckého kostela). Zlatá lilie, položená do otevřené brány věže, byla převzata z erbu rytířů z Lockenau, stavebníků starého zámku a donátorů sochy sv. Jana Nepomuckého (jejich erbem byl čtvrcený štít - v 1. a 4. zlatém poli černý gryf s červenou koulí v drápech, 2. a 3. červené pole se zlatou lilií, v klenotu na korunované turnajské přílbě s černozlatými a červenozlatými přikryvadly černý gryf ze štítu.

Miroslav Pavlů - heraldik

zank obce prapor

Pečeť

pečeť